Warning: Parameter 1 to wp_default_scripts() expected to be a reference, value given in /data/www/21401/poznej-sve-zdravi_cz/www/wp-includes/plugin.php on line 601

Warning: Parameter 1 to wp_default_styles() expected to be a reference, value given in /data/www/21401/poznej-sve-zdravi_cz/www/wp-includes/plugin.php on line 601
My všichni tu podpíráme nebe – Poznej své zdraví
Poznej své zdraví

My všichni tu podpíráme nebe

Opět jeden z večerů, kdy jednoduše netřeba jít spát. Na stole knihy, desítky tužek, hrneček s čajem, čelenky do vlasů, orgonit, anděl, co mne hlídá, barevné fixky a asi deset dalších běžných věcí, které mi dělají nevýslovně dobře. I v takových obyčejných chvílích se ke mně sklání Bůh. Zcela mne uklidní a dovolí, abych směla psát. Bez toho, aniž bych musela přemýšlet. Plynu, stejně jako plyne on, v ten krásný okamžik jsme skutečně jedním. Sedím, ve funkci jednoho z vyvolených písařů. A pak, když opět na malý moment procitnu, celé mi to přijde velmi patetické, to když se začepýří ego. On mne však uklidní a dovolí psát dále. Je velmi laskavý, jako by vám náhle zcela prominul, ačkoli, ve své podstatě, nikdy se na vás doopravdy nezlobil. To jen vy jste sobě utvořili rám a do něj zakovali duši.

„Skutečně nás miluješ, milý Bože? Skutečně a bez výhrad?“

Ticho, přiměje mne zavřít oči, kde na pozadí černého plátna míhají se obrazce, rozkvetlé třešně prozářené sluncem, zlatavé klasy obilí, dlaně, které mimoděk procházejí pěšinou a každého, každičkého z nich se pozvolna dotknou.

Má láska k vám mě učinila malířem. To prostřednictvím vás ukládám každý večer na oblohu hvězdy. A z rána čechrám unavenou trávu, aby se do ní opět ponořilo slunce. Ze zrnek písku tu skládám nekonečné pouště, které vám duše dovoluje překlenout. To když poztrácíte strach. A občas, dovolíte-li, mohu se proměnit v modravý inkoust, jehož prostřednictvím pak črtáme slova, dle prastarého nebeského vzorce, jako bys hodil dlaní kameny a ony zapadly na to nejsprávnější místo.“

Klid… ohleduplně se zeptá, zda se nechci napít, stáhnout své vlasy, listovat oblíbenou knihou, jemně se zhluboka nadechnout, na ono příslovce pak klade zvláštní význam.

„Jemnost, vaše podstata, vaše bolest a zároveň i klíč… klíč k sobě samému a jeden k druhému, tak jsem vás ve vší lásce potřeboval stvořit, jemné a silné zároveň, abyste každý unesli kus nebe. To já jsem to nebe, které svou vírou, odvahou a láskou dennodenně podpíráte. S největší pokorou tu za vás mnohé bdím a ty, co vzhůru zůstávají se mnou, tu z rána první obdaruji svítáním. Pak jsme si nejblíže, na srdci i v duši, mísíme bílou s odstíny žluté a pracujeme dál, aby i další, za zvuků neposedných kohoutů, směli konečně procitnout.“

A opět ticho, jako když usedneš uprostřed lesa, jako když z nebes padá lehký sníh a vše, úplně vše co pokryje, zkrásní. Nemusím žadonit, učí mne čekat, býti trpělivou, protože prostřednictvím mne pak pochopí i on.

pole 2„Miluji  i tehdy, když potají ujídáte rozinky a ořechy. A jeden druhému tu počítáte chlebové drobty. Zatímco nahoře souběžně roztáčíte kola, kdy mlýnské kameny pomalu narušují zrno, abyste poddajní a prostí jednoho dne, docela, na samou dřen prozřeli.“

„A miluji i tehdy, zatímco rozséváte popel, žahavý popel, jenž nedovolí vzklíčit. Pak míchám v kádi vodu z řek a z nejchladnějších moří, abych tu dovolil vzejít i tomu nejposlednějšímu, neb jeho láska je stejná jako toho, čí ruka zakázala žitnému poli zpívat…“

„Neb všichni jsme jedním a všichni jsme ve své podstatě láskou. A tak k tomu všemu potřeba přistoupit, jako když Ty,  v té nejtišší modlitbě, na nejodlehlejším místě tohoto světa, odhodíš strach, abys zašeptala ámen…“

Napsat komentář