Warning: Parameter 1 to wp_default_scripts() expected to be a reference, value given in /data/www/21401/poznej-sve-zdravi_cz/www/wp-includes/plugin.php on line 601

Warning: Parameter 1 to wp_default_styles() expected to be a reference, value given in /data/www/21401/poznej-sve-zdravi_cz/www/wp-includes/plugin.php on line 601
Sebeláska – Poznej své zdraví
Poznej své zdraví

Sebeláska

how_to_love_yourself_through_every_seasonKolik věcí tady smíme milovat? Desítky, stovky, tisíce. Hrneček s čajem, který po ránu otáčíme v dlaních. Co tu zbožňujeme více? Onen nápoj? Nádobu, kterou limituje malé ucho? Svou oblíbenou zubní pastu, modré triko, které tu na nás zbožňují pro změnu druzí? Hlas někoho blízkého, čerstvě vymačkanou pomerančovou šťávu, tryskáče na nebi, kdy již několik desítek let zavíráme oči, abychom si přáli. Narozeniny a Vánoce, vůni čerstvě upečeného chleba, který tu opatrným sevřením, jenž výsledkem ukazováčku a palce, rozlomíme v půl. Dělili se, sdíleli, učili a naopak, abychom i tomu druhému umožnili zanechat v nás otisk.

TAK PROČ TU TEDY NESVEDEME MILOVAT SEBE? Vždyť nejsme méně, než ono modré tričko.

Jako malá jsem milovala cukrovou krustu na sváteční sklence vína, stále dokola si pokládala otázky, proč tu vůbec děláme něco tak pošetilého, abych pak po letech nalezla odpověď jen a jen v sobě. Malé a zdánlivě bezvýznamné věci, bez kterých by obloha zela zvláštní prázdnotou. Tak jako občas zejí naše duše

Už dávno mi došlo, že láska zde vším, láska, kterou svět tříští v několik rozličných podob. Přítel, který se tu s vámi dělí o teplou bundu, když venku začalo mezitím pršet. Matka, jež v průběhu noci tiskne své dítě, pokora k druhému, který tu holí vyťukává kroky morseovou abecedou. Desítky, tisíce, miliony podob, dovedeme však alespoň jednu z nich vtisknout svojí duši? Dochází nám vůbec její přítomnost?

Kolik z nás se tu probouzí s pocitem absolutní bezmoci, protože se ve svém těle necítí doma? Kolik z nás se zde vláčí s marnými pocity méněcennosti a dennodenně tyto emoce v sobě dále živí? K čemu to všechno? Země nás miluje všechny, bez rozdílu. Dovolme si stejný luxus…

Jako malá jsem tu obdivovala všechny ty cukrové krusty, které se pomalu rozpouštěly na mém jazyku, své dlouhé tmavé vlasy, své oči, na které jsem šibalsky loudila z máminy skříně její tajně uschované pralinky. Mé ruce, deset malých prstíků, velká piha na zádech, které se malé děti vždycky tolik smály… Já se však milovala, abych pak později vší svou lásku pozbyla. Svět ji ve mně utloukl, bral, plnými svými hrstmi. A já jej nechala. Najednou nezůstalo nic. Nic…

url-3Jak dlouhá byla ona cesta k sobě, kdy jsem se opět učila milovat. Ne květiny, žádné modré nebe. Učila jsem se sebelásce, přes všechny mé nemoci, které již chápu jako dar. Bůh je tolik moudrý a pokud mu nesvedeme naslouchat, plácne nás. A my, ve své bezmezné egoistické víře soptíme a láteříme na osud. Pokud tu nedokážeme lásku dát sobě, jak ji pak vůbec smíme rozeslat dál? Nebude svět naplněn jen pokřiveným charakterem čehosi podivně prázdného? Tak jako nebe, když vydán přísný zákaz letu?
Kolik nás tu vůbec je? Vždyť jsme všichni do jednoho krásní. Přistupme z rána k někomu cizímu, nechme jeho oči ulpět na každém detailu naší tváře, dovolme, aby si nás prohlédnul, bez toho, aniž by se nám myslí mihla hloupá myšlenka: Jsem ošklivý, co si o mně ten druhý pomysli…
Ach, Ty můj Bože, kde se to v nás bere? Ti druzí mají přeci plnou hlavu sebe, svých vlastních starostí a třeba, přistupují před nás se zcela totožným postojem.

Tak, jako se malé dítě učí číst a psát, učila jsem se tu opět sebe samou milovat, všímat si oněch jemných nuancí, které mne odlišují od druhých. Dnes již svou velkou pihu na zádech miluji, rovněž své vlasy, své malé ruce, nohy, které mne tu každý den nesou, když se tu vydám světu během vstříc. Oči, které tu stejně potutelně lákají z druhých čokoládové pralinky. Svou duši, která mě tu občas přichytí barevnými kolíčky, aby mi umožnila usušit se na slunci. Ona sebeláska je tu základem, ano, dá se žít i jinak, ale stojí to takovou spoustu zbytečné energie. Milujme se, milujme, pak se tu totiž budeme moci milovat i navzájem. A svět bude opět o něco lepším, protože tak jako my, tak i Země ukrývá duši a ta, živí se naším štěstím…

One thought on “Sebeláska

  1. Potápka

    Někdy je těžké přijmout sám sebe, milovat se pro svou krásu a jedinečnost. Na svět jsme přišli krásní, bezelstní a milující. Viděli svět nadšenýma očkama, smáli se na všechny kolem, vůbec jsme o lásce k nám nepochybovali. Stejně tak jsme ji rozdávali svému okolí.
    Pak se něco změnilo. Ve školce, ve škole, na pískovišti. Děti dokáží být pěkně kruté. Mně se děti smály pro mé narezlé vlnité vlasy, pro mé příjmení, odpovědi u tabule. Jindy zase kvůli netypickému oblečení, které maminka ušila, pro svačinku, kterou nachystala. Měl jsem maminku rád, nebylo hezké, že se jí někdo chtěl posmívat.
    Je příznačné, že ti největší posměváčci jsou obvykle ti, kteří mají ty největší komplexy. Jim nejvíce chybí láska. Přecházejí tedy okamžitě do útoku, bez přípravy, bez varování. Jedině tak mohou doufat, že si nikdo nevšimne jejich komplexů, pocitů méněcennosti, křivých nohou, odstávajících uší.
    Potom hledáme lásku doma. Tam by měla být samozřejmostí. Chceme přijetí, uznání rodičů. Pokud není ani tam, uzavřeme se, hledáme útočiště v knížkách, v přírodě, v samotě. Někdy snad najdeme spřízněnou duši v prarodičích. V jejich moudrosti, životním nadhledu. Čerpáme z jejich zkušeností jako ze studny, posloucháme příběhy se zatajeným dechem. Příběhy z jiné doby, které vzbuzují iluzi, že vše bylo jednodušší.
    Snad potkáme alespoň jednu blízkou bytost, se kterou můžeme sdílet zázrak života, se kterou je náš svět krásnější, barevnější. Jediného kamaráda, kterému můžeme říct vše a nemusíme se strachovat, že to poví dál a zesměšní nás. Buďme za tuto bytost vděčni. Nepotřebujeme uznání celého světa. Nikdy se nebudeme líbit všem.
    Byli jsme stvořeni jako společenský tvor, hledáme tedy uznání a přijetí ve společenství. Je naší přirozeností, hledat na sobě chybičky, které vlastně ani chybami nejsou, výtvory naší přehnané úzkosti.
    Než k nám někdo příště přistoupí a dlouze si nás prohlédne, zkusme se přijmout sami. Třeba v odrazu v zrcadle, řekněme si jak jsme krásní a skvělí. A pokud nás ten člověk nepřijme? Je tady dalších sedm miliard lidí, kterým je to úplně jedno. Proč se tím tedy trápit?

Napsat komentář