Warning: Parameter 1 to wp_default_scripts() expected to be a reference, value given in /data/www/21401/poznej-sve-zdravi_cz/www/wp-includes/plugin.php on line 601

Warning: Parameter 1 to wp_default_styles() expected to be a reference, value given in /data/www/21401/poznej-sve-zdravi_cz/www/wp-includes/plugin.php on line 601
Padáčky ve vzduchu – Poznej své zdraví
Poznej své zdraví

Padáčky ve vzduchu

images1Neděle 20. 10. 2013, jeden z dalších poklidně plynoucích dní, kdy sedím se svými přáteli v nádražní kavárně Knihkupectví NeoLuxor a čekám, až do stanice přijede můj vlak. Čas plyne, navzdory tomu, že je tolik zvláštní komoditou, která, pokud dýcháme TADY a TEĎ, prakticky neexistuje… Sdílím a prolínám okamžiky těch, které jejich životní příběh dostal až sem, zářící energie všude kolem mne, listují knihami, popíjejí kávu, poklepávají prsty do rytmu své duše, desítky, stovky těch, kteří jednoduše jsou, živoucími zázraky. Mnozí z nich šťastní. Když přijde Anička, svět na moment ustrne, aby se pak zase roztočil, aby si tu člověk uvědomil, jak moc křehké a dokonalé to tu jenom může být. Neboť jsou to lidé, kteří našemu životu dávají smysl… „Mám ještě pár volných stran, napiš, Zuzi, do mé nově připravované knihy příběh…“

Vidím ji poprvé a přeci, naše duše vědí a cítí, ne, tohle není náhoda, my dvě se tu potkaly již tisíckrát, obě milujeme kavárnu na Masarykově nádraží, obě se tu bavíme stravou, těšíme se ze setkání, oběma se tady dějí zvláštní „náhody“, které, stejně jako čas, jednoduše nejsou…

Neváhám ani minutu, neboť, první myšlenky, které probleskují hlavou, nejsou ani tak reakcí mozku, jako výsledkem oněch 21 gramů, které utvářejí duši. A tak, sedím TADY a TEĎ a píšu, navzdory tomu, že je hodně po půlnoci, svůj životní příběh, který mi Anička možná opět vrátí se slovy: „Takhle ne, já chci to nejlepší z Tebe.“ Už jako malá jsem si tu připadala více méně omylem. Jako by mne tady někdo poshazoval z hvězd, nechal mne uprostřed světa se slovy, že je vše v pořádku, že vše je dobré a já, nyní místy zmatená, na konci vše pochopím. Bylo by příliš pohodlné, kdybychom v okamžiku zrození do vínku dostali úplně hotovou duši. Už tenkrát mi dochází, jak moc zábavná moje cesta bude, přes všechny pomyslné překážky, rány a herdy do zad, přes všechno nepochopení, protože ano, vnímám to tu přeci jenom jinak. Neschopna jít s davem, protože, kdykoli se k němu přidám, uvnitř mého nitra něco křičí, běsní, vzpouzí se… Později si to všechno opouštím, učím se milovat, přijmout samu sebe. Ve své nejhlubší podstatě, samotě a tichu nacházím odpovědi na každou ze svých otázek, sílím a procitám, ze všech těch rádoby proher si zde vyřezávám šípy, abych jimi mířila přesně tam, kam si potřebují doletět :-)

574623Zatoulaná malá holka, která se tu snesla na svém padáčku, plachtila vzduchem, aby si pak na své cestě rozedřela kolena, sbírala to, co druzí vůbec nechtěli a naopak poztrácela to, po čem víc než vděčně sáhli. Občas jsem tu padala, až mé dlaně ucítily chlad, který náleží nejhlubšímu dnu. Tak moc jsem tu plakala, někdy nahlas a někdy naopak tišeji než tiše. Protože nebyl nikdo, kdo by mne v půli cesty zachytil, aby mne nazpět dostal tam, kde se to zelená voňavou trávou, ve které si člověk z rána může válet sudy :-) Malá zatoulaná, osamělá holka, která se tu litovala, přes všechny své nemoci, které na ní ulpěly, právě a jen z důvodu, aby jí naučily vážit sebe samé. Tehdy, žádná z oněch krásných duší, které tu mám nyní, ještě přijít nemohla. Nedokázali bychom zde sdílet, opět bychom se jen ztráceli, své vlastní podstatě, sami sobě navzájem. Jednoho dne, když jsem opět koketovala s oním dnem, ležela v nemocnici a přála si už nebýt, někdo mne objal. Nebylo kam padat, už ne… a když už skutečně nebylo kam, cítila jsem neskutečnou sílu opět se odrazit. Tehdy jsem vyfásla inzulínová pera, aby mne teď chránila před všemi těmi nenechavci zrazující z dalších cest. Zkoušky, samé zkoušky a jakmile můj Vesmír usoudil, že jsem se zde konečně něčemu naučila, přišel závěrečný test. Někdy jsem vybouchla, někdy naopak do indexu přibyla další výborná… až jsem zde pochopila skutečně vše. Došlo mi, proč to tu bývalo všechno tak těžké, že ani ne tak život, jako já, házela sobě samé klacky pod nohy. A jakmile onemocněla má duše, onemocnělo mé tělo. Nikdy nezapomenu, když jsem tady složila státnice z výživy. Po tom všem, jako by ze mne někdo sňal kříž. Najednou začali přicházet všichni ti krásní lidé, všechny ty mé duše, které si zde opatruji, hýčkám, prostřednictvím své vlastní zkušenosti je s pokorou „léčím.“ Jak moc jim pokaždé opakuji, že ten nejlepší lékař, přítel a učitel obývá právě a jen naše nitro.

Dnes jsem tu více než-li vděčná, miluji svou práci, miluji všechny ty okamžiky, které dále 6033618449_a9937c702c_zvybrušují duši, zbožňuji všechny ty malé diabetické děti, se kterými vymýšlíme dobrotky, které si pak společně, do posledního sousta vychutnáváme. Životodárná strava, kterou jsem si zformovala přesně tak, jak velí moje zkušenost, pohyb, onen krásný klid mísící se s krví, která pak koluje všemi těmi cévami. Pokora, že jsem tu našla sílu dělat věci jinak. Odhodila strach, který brání krásnu. Pokora, když si tu jednoho nedělního dne otevřu u malého stolečku v kavárně Alchymistu, aby pak v zápětí přišla tahle Anička a nabídla kus svého světa, kterého mohu být součástí…

Protože všichni jsme oním padáčkem plachtící si vzduchem, všichni jsme jedno a navzájem se dotýkáme. A jednoduše, občas tu prostě všichni potřebujeme obejmout. Těším se na další krásné duše, se kterými se budu moci setkat.

 

 

2 thoughts on “Padáčky ve vzduchu

  1. Aleš

    Moc hezky napsaný příběh, padla na mně lehká melancholie, trochu nostalgie, něco vzpomínek , malinko deprese, ale hlavně vlna optimismu :) Je dobré vědět, že tu nejsem sám, kdo to takto cítí. Je pravda, že někdy potkám člověka a okamžitě oba víme. Vždy je to moc dojemné. Je z toho cítit ta krásná ženská energie a cit :)

    PS: jen tak dál, hezky se to čte (třeba celou povídku, knížku ?)

    1. Zuzka Švédová Post author

      Ach Vesmíre, Bože, vy oba víte, je jedno, jak si vás tu nazvu… A proto, posílejte mi ještě více takových lidí, kteří se mne ptají na knihu, sny se přeci na tomto světě plní a já mám takovou radost, když píšu… Podzim a zima budou pro to vše příznačné :-)) Děkuji, Aleši

Napsat komentář