Warning: Parameter 1 to wp_default_scripts() expected to be a reference, value given in /data/www/21401/poznej-sve-zdravi_cz/www/wp-includes/plugin.php on line 601

Warning: Parameter 1 to wp_default_styles() expected to be a reference, value given in /data/www/21401/poznej-sve-zdravi_cz/www/wp-includes/plugin.php on line 601
Den, kdy již kráčíme domů… – Poznej své zdraví
Poznej své zdraví

Den, kdy již kráčíme domů…

Někdy člověk jednoduše nemůže jinak… Probudí se a ví, ví přesně, co má ten den udělat. Jako by postupoval po nebeské lince, jeho kroky řízeny, onou vyšší mocí, jako by v onen okamžik nebesa protrhal Bůh a propršel se běžnou šedou každodenností, jež nás tu mnohé tu a tam obestírá… Jako byste věděli, co přesně psát, komu se ten den omluvit, komu vyznat lásku, od které kartářky nechat si vyložit dny příští, koho se v davu letmo dotknout, s kým uzavřít ten nejbizarnější obchod v dějinách… Vylézt na nejvyšší horu místa, které vám bylo kdysi dávno předurčeno, vykřičet veškerý smutek a napětí duše, jako když myslí koluje stamilion domněnek a otázek. Jako když tušíte, že tohle není správné… ale pak, pak, soudce máchne kladívkem, aby přišlo rozhřešení.

Občas jsme všichni jemně uvězněni v sobě, nemohoucí se pohnout, paralyzováni prostopášnou touhou, že je tu něco víc, víc, ačkoli mnohdy již ani za mák není… Protože se nacházíme na vrcholku sinusoidy, nejblíže slunci, u kterého setrváme právě tak dlouhou, dokud se nepromáčí křídla roztopeným voskem.

Miliarda nádherných věcí, které jsou uchystány jen a jen pro nás, v tom nejlepším možném světle, náhodné lásky, které setrvají právě tak dlouho, abychom prozřeli… a pak, pak jednoduše zmizí, zmizí pro druhé, kteří se v nich budou opět ztrácet a nacházet, aby se nakonec našli sami v sobě.

A pak, když už to člověk co nejméně čeká, když se již odevzdá místu, kde přebývá nekonečný klid, když v tomto místě spočine, v tom nejzazším tichu smířen, s tou nejprostší pokorou v srdci, jako když rozlomíš dobrý černý chléb, daň za klasy, které již prodýchaly svou největší slávu, když kráčíš bosý a z kaštanů podél cest snášejí se okvětní lístky, které kdysi utvářely svíce…Když poděkuješ za světlo, které tu pro Tebe rozkřesaly hvězdy. Ty, mající sebe, prostý všech soudů a zloby… Šťastný jak dítě, řešící pouze tady a teď…

Teprve pak, teprve pak se smíš ohlédnout, teprve pak pojmeš veškerou lásku světa, která tu v Tobě dýchala od pradávna, v každém novém ránu, v každém rádoby špatném muži či ženě, kteří se pro nás na té nejvyšší možné úrovni obětují. Aby nás učinili silnější, odhodlanější, odvážnější, aby nás po letech přivedli domů… Teprve pak, v onom místě, v onom posvátném okamžiku ticha a pravdy, teprve pak se setkáváme se sebou samým, prostřednictvím druhého člověka, jenž posvětí naše dny, teprve pak si zasloužíme lásku, čistější než čistí. A ona láska, je tolik nádherná, až se tu jednoduše zatají dech… A to je ten okamžik, kdy vznikají zcela nové světy, zcela nové hvězdy, zcela nové duše, které podpírají klenbu, společně s Bohem, vedeny nebeskou linkou, která nás všechny spojuje k sobě…

Napsat komentář